Home page > Aktuality > Tři bratři

Tři bratři

Tři bratři. Při vyslovení těchto dvou slov si většina lidí u nás vzpomene na filmovou pohádku Jana Svěráka z roku 2014. Já si však představím docela jiné bratry: Jaroslava, Vladimíra a Oldřicha Taláškovy. Tři statečné muže, jejichž životní osudy vůbec nebyly pohádkové, avšak i přesto, anebo právě proto stojí za zaznamenání.

Narodili se v Lazcích u Olomouce v početné rodině místního pekaře Františka Taláška a jeho manželky Kateřiny, rozené Fialové. Pokud uvádím v početné rodině, myslím to doopravdy. Taláškovi totiž měli celkem 11 dětí – šest děvčat a pět chlapců. Tři z nich se nakonec stali vojáky z povolání. Možná by do uniformy zamířil i nejstarší z nich, František, avšak ten předčasně zemřel v roce 1920 v pouhých třiadvaceti letech. Předposlední syn – Adolf – se sice vojákem nestal, avšak v letech 2. světové války se stejně jako jeho sourozenci zapojil do odboje proti Němcům, byl zatčen gestapem a vězněn.

Jaroslav…

Brigádní generál Jaroslav Talášek (11. 4. 1898 – 6. 7. 1971).

Nejstarší z trojice „bratrů vojáků“ – Jaroslav Talášek – se narodil 11. dubna 1898. V letech 1909-1916 studoval na gymnáziu v Olomouci a chtěl pokračovat i na vysoké škole. Jeho další studia však přerušilo vypuknutí 1. světové války, do níž musel v srpnu 1916 narukovat. V rakousko-uherské armádě absolvoval záložní důstojnickou školu a jako velitel čety a později roty se zapojil do bojů na ruské a později italské frontě. Po skončení válečných operací a vzniku samostatné Československé republiky se rozhodl v uniformě zůstat natrvalo. Prošel řadou velitelských i štábních funkcí a v letech 1929-1932 absolvoval prestižní Válečnou školu v Praze, po jejímž ukončení působil na Hlavním štábu v Praze. Jako zajímavost je možné uvést, že v letech 1935-1936 úspěšně absolvoval vojenský železniční kurs a i proto byl v době zářijové mobilizace na podzim 1938 ustanoven železničním traťovým velitelem v Brně a po okupaci ČSR v březnu 1939 a následném rozpuštění čs. armády působil na Ředitelství státních drah.

Hned po příchodu nacistů se Jaroslav Talášek zapojil do domácího odboje v řadách Obrany národa, za což byl 7. ledna 1940 zatčen gestapem a berlínským Volksgerichtem odsouzen za činy nepřátelské říši ke 12 letům odnětí svobody. Jen šťastnou shodou okolností tehdy unikl trestu smrti. Prošel káznicemi ve Vratislavi, Kasselu, Frankfurtu nad Mohanem a od srpna 1944 i obávaným Mírovem u Mohelnice, kde se v květnu 1945 dočkal konce války. Po osvobození se vrátil zpět do činné služby a zastával vysoké funkce v čs. armádě. V letech 1947-1950 byl náčelníkem štábu Vojenské oblasti 3 v Brně a v prosinci 1950 se stal náčelníkem štábu Vojenské oblasti 2 v Táboře. Jeho úspěšně se rozvíjející kariéra byla však náhle ukončena v dubnu 1951, kdy byl na základě udání důstojníka nechvalně proslulého Obranného zpravodajství a pozdějšího vysokého slovenského komunistického politika Viliama Šalgoviče z armády propuštěn a spolu se svou rodinou nuceně vystěhován z Brna. On i jeho paní byli v následujících letech vystaveni různým formám šikanování, a on sám nesměl nastoupit do jiného, než dělnického povolání (pracoval jako topič).

Ani to však tehdejšímu režimu nestačilo. Dne 29. října 1957 byl Jaroslav Talášek zatčen a v lednu následujícího roku odsouzen na tři roky odnětí svobody nepodmíněně za údajné rozvracení lidově-demokratické republiky. Prakticky celý trest si odpykal v nechvalně proslulém slovenském Leopoldově – věznici pro nejtěžší zločince –, odkud byl propuštěn na amnestii v květnu 1960. Zbytek života prožil komunisty na vojína degradovaný Jaroslav Talášek, vězeň dvou hrůzných totalitních režimů 20. století, v Olomouci, kde 6. července 1971 vydechl naposled.

Vladimír…

Plukovník generálního štábu in memoriam Vladimír Talášek (24. 4. 1901 – 19. 8. 1942).

Jaroslavův téměř přesně o tři roky mladší bratr Vladimír se narodil 24. dubna 1901. Po absolvování české reálky v Olomouci nastoupil v létě 1919 na praxi u Československých státních drah, kde pracoval dva roky a absolvoval zde i několik odborných zkoušek. Inspirován svým bratrem se však nakonec rozhodl stát vojákem z povolání a v září 1921 se stal frekventantem Vojenské akademie v Hranicích, z níž byl po dvou letech vyřazen jako poručík dělostřelectva (v této souvislosti se sluší zmínit, že školu ukončil jako vůbec nejlepší ze 115 akademiků svého ročníku). Zařazen byl k dělostřeleckému pluku 7 v Olomouci, u kterého po absolvování roční aplikační školy zastával funkci velitele baterie a zpravodajského důstojníka, a to až do září roku 1928, kdy se vrátil zpět do Vojenské akademie. Tentokrát však již pochopitelně ne jako student, ale jako učitel. A to učitel hned tří předmětů – matematiky, balistiky a také francouzštiny, z níž on sám složil 6. prosince 1929 státní zkoušku na Univerzitě Komenského v Bratislavě.

Podobně jako jeho starší bratr Jaroslav byl i Vladimír Talášek na základě náročných přijímacích zkoušek přijat v říjnu 1930 ke studiu na Válečné škole v Praze. Po jejím úspěšném absolvování působil dva roky ve štábu bratislavské 9. divize, aby byl v září 1935 přeložen do Prahy k 1. oddělení (organizačnímu) Hlavního štábu, kde působil až do okupace. Září 1938 a následné tragické události Mnichova prožil jako přiděleny důstojník 1. oddělení štábu Hlavního velitelství ve Vyškově. Po příchodu Němců a rozpuštění čs. branné moci sice nastoupil k Ředitelství státních drah v Praze, avšak současně se velice aktivně zapojil do budování vojenské odbojové organizace Obrana národa, a to jako příslušník jejího Zemského velitelství – Čechy. V jeho štábu úzce spolupracoval s divizním generálem Hugo Vojtou i plukovníkem generálního štábu Josefem Kohoutkem.

Rozsáhlá odbojová činnost Vladimíra Taláška však nezůstala gestapu utajena. Dne 14. prosince 1939 byl při návštěvě své rodiny v Hranicích zatčen. Následně prošel krutými výslechy v Petschkově paláci v Praze, odkud byl v roce 1940 odeslán do káznice Gollnow u Štětína a na jaře 1941 do berlínské věznice Alt Moabit, kde čekal na soudní proces. Dne 20. listopadu 1941 byl berlínským Volksgerichtem odsouzen k trestu smrti, na jehož vykonání čekal až do ranních hodin 19. srpna 1942, kdy byl v tamní sekyrárně sťat gilotinou. O tom, jakým útrapám byl po dobu věznění vystaven, svědčí i ta skutečnost, že těsně před smrtí vážil při své výšce 188 centimetrů pouhých 48 (!) kilogramů. Osvobozená republika ocenila hrdinství Vladimíra Taláška udělením Československého válečného kříže 1939 a jeho povýšením do hodnosti plukovníka generálního štábu in memoriam.

…a Oldřich

Plukovník pěchoty Oldřich Talášek (18. 12. 1909 – 21. 3. 1983).

Poslední z bratrů Taláškových – Oldřich – se narodil 18. prosince 1909. I on studoval na olomoucké reálce, kterou úspěšně zakončil maturitou na jaře 1929 a poté absolvoval roční abiturientský kurs na olomoucké obchodní akademii. Jako každý mladý muž v té době absolvoval dvouletou vojenskou prezenční službu u pěšího pluku 16 v Rožňavě, během níž se po příkladu bratrů rozhodl pro vojenskou kariéru. V říjnu 1933 byl přijat do hranické Vojenské akademie a po dvou letech studia zařazen v červenci 1935 jako poručík pěchoty k olomouckému cyklistickému praporu 2, u kterého působil až do března 1939. Stejně jako Jaroslav a Vladimír se i on zapojil do odbojové činnosti proti Němcům v řadách Obrany národa. Po zatčení bratrů gestapem si však uvědomil, že i jemu hrozí smrtelné nebezpečí a rozhodl se odejít za hranice republiky a zapojit se zde do boje za její osvobození v řadách naší zahraniční armády.

V březnu 1940 byl Oldřich Talášek prezentován v jihofrancouzském Agde u 1. čs. divize a zařazen k jejímu 1. pěšímu pluku, s nímž zasáhl do bojů proti Němcům. Po francouzské kapitulaci byl spolu s ostatními evakuován do Velké Británie, kde působil u 1. pěšího praporu 1. čs. smíšené brigády, a to jako velitel pěší čety a velitel čety obrany proti letadlům (OPL). Od listopadu 1942 až do července 1944 byl zařazen u Zvláštní skupiny D II. odboru Ministerstva národní obrany v Londýně, která ve spolupráci s britskou SOE organizovala vysílání československých parašutistů do okupované vlasti. K tomuto úkolu se ostatně připravoval i Oldřich Talášek. Absolvoval kurs útočného boje ve Skotsku i parakurs v Ringway u Manchesteru, avšak jeho vysazení do vlasti s největší pravděpodobností zabránil přednosta II. odboru MNO plukovník František Moravec. Když se prý dozvěděl o popravě Oldřichova bratra Vladimíra a uvěznění jeho bratra Jaroslava, nechtěl již poslat dalšího z Talášků na takřka jistou smrt.

Oldřich Talášek si však nakonec odeslání na frontu přece jen prosadil. V létě 1944 totiž odjel se skupinou dalších našich důstojníků do Sovětského svazu, kde byl v Sadaguře zařazen ke 2. čs. paradesantní brigádě v SSSR. S ní se zúčastnil bojů na Dukle i ve Slovenském národním povstání, po jehož porážce ustoupil spolu s ostatními do hor, kde přešli na partyzánský způsob boje. Na počátku prosince 1944 byl však zajat příslušníky Hlinkovy gardy a předán gestapu. Prošel mnoha výslechy a hrozila mu smrt, avšak šťastnou shodou okolností se dožil konce války a v dubnu 1945 byl v zajateckém táboře nedaleko Vídně osvobozen americkou armádou.

Vzhledem ke svým mimořádným zkušenostem a odborné způsobilosti pokud jde o výsadkové jednotky, a to jak ze Západu, tak i Východu, byl Oldřich Talášek vybrán pro právě tehdy budované Velitelství výsadkového vojska a v říjnu 1947 ustanoven velitelem nově zřízeného pěšího praporu 71 (výsadkového) v Zákupech u České Lípy. Z této jednotky zanedlouho vytvořil elitní útvar čs. armády, jenž svými schopnostmi nijak nezaostával za obdobnými jednotkami spojeneckých armád. Přes vynikající úspěchy, kterých při velení praporu dosahoval, byl v srpnu 1951 jako bývalý „zápaďák“ propuštěn z armády a společně se svou manželkou systematicky šikanován. Oba mohli pracovat pouze v dělnických profesích a jeho paní (mimochodem rovněž účastnice zahraničního odboje), přestože dokonale hovořila několika světovými jazyky, směla pracovat pouze jako myčka nádobí. Oldřich Talášek navždy odešel 21. března 1983 v Olomouci. Tiše a v naprostém zapomnění.

Skuteční hrdinové

Zpět do našich dějin se tato trojice mimořádných mužů mohla opět vrátit teprve po listopadu 1989. Ve většině zemí by o jejich osudech natočili minimálně celovečerní film a jejich jména by děti znaly z učebnic. U nás o jejich existenci něco ví (s výjimkou jejich nejbližších), pouze hrstka zasvěcených. Proto, aby se to změnilo, jsem napsal tento příspěvek. O třech bratřích. Ne pohádkových, ale skutečných. Skutečných hrdinech.

 

ZDROJ: Konzervativní noviny autor: Eduard Stehlík

Fotogalerie

Nahoru